Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Deathmetaloví matadori z východného Flámska na budúci rok oslavujú dvadsaťročnicu. Fakt to uletelo od čias, kedy som ich v Prahe videl spolu s DYING FETUS, VADER, CRYPTOPSY a KATAKLYSM, a vtedy mi ani veľmi nesadli, lebo vtedajší bubeník akosi nemal svoj deň. Od tých čias sa ale partia okolo vokalistu Svena de Caluwé vypracovala na jednu z popredných bánd európskej scény, a ani na tej svetovej nejde o nejaké treťoradé meno. A tie ďalšie koncerty, ktoré som videl neskôr, už boli prinajmenšom solídne.
Od roku 1998 ABORTED vyprodukovali celkom rozsiahlu diskografiu, v ktorej majú okrem iného osem dlhohrajúcich albumov. Aktuálny „The Necrotic Manifesto“ je vonku od konca apríla, obsahuje štrnásť skladieb, textovo na tému smrť-krváky-násilie a Belgičania (s americkým bubeníkom) sa tu prezentujú v stále slušnej forme. Počas rokov sa zo surového death/grindu prvých albumov transformovali na moderne znejúce svižné a agresívne deathmetalové monštrum so súčasným nabrúseným, kvalitným „drahým“ zvukom. (Pochvala za kopáky, ktoré znejú ako kopáky!)
ABORTED ani tu nezaprú od istého času výraznú inšpiráciu CARCASS z obdobia „Necroticism...“ a „Heartwork“, to znamená technicky prešpekulovane, zároveň úderne a na pomery predsa len dosť brutálneho death metalu aj výrazne melodicky. Mnoho riffov, melódií a vokálov, hlavne tých vyšších revaných, smrdí mršinou, ale v kombinácii s priamočiarymi surovými deathgrindovými náklepmi a Svenovými hlbokými growlami sú ABORTED stále dostatočne svojbytní a v zástupoch žánrovo príbuzných bánd rozoznateľní – skrátka viete navzájom rozoznať ich, EXHUMED, IMPALED a pár podobných. Živé, chytľavé skladby, pekné sóla, dramatická atmosféra, nesmrdí to potuchnutým old schoolom ani deathcoreovým „morským prasiatkom“, dobré je to.
Brazilská variace na staré desky OPETH. Chtělo by se PIAH MATER osočit za plagiátorství, ale když ono je to sakra dobré. Má to totiž stejné kouzlo jako měli OPETH v dobách "Blackwater Park", hrubou death podstatu, progresivní vláčnost i rockovou hravost.
Zvukovo ma viac bavil hutnejší, špinavší predchádzajúci album, ale tento nový zase ohuruje zlobou a agresivitou. Niet lepšieho štartu do pracovného dňa ako počúvať o strieľaní, vraždení či tretej svetovej. Ice-T je stále veľký frajer.
Už podle ukázky jsem věděl, že to bude dobrý. No a ono je to ještě lepší! Další sveřepé post-punkové retro u mě trefuje cíl s absolutní přesností. Oceňuji tu skvěle vyváženou esenci gotiky, historického nádechu i tvrdšího soundu. A pak ty emoce!
BM od Willowtip. Není to typická žánrovka, ale ani avant/technická záležitost. Blackový střed obohacuje přitažlivá směs post-metalu, melodic death metalu a výpravných, epic/heavy sekvencí. Skvěle vygradovaný závěr první skladby je nutno slyšet vícekrát.
První dvě desky GROZA byly krystalický MGŁA worship. Novinka rovněž nemá k polskému kultu daleko, nicméně už je vidět posun. Materiál je více post, zaoblený, bez problémů vyhovující i posluchačům DER WEG EINER FREIHEIT nebo klidně i HARAKIRI FOR THE SKY.
Debut THE SPIRIT byl z nějakého důvodu považován za DISSECTION worship. Jistě, Němci občas dobře zacitovali, ale to bylo vše. Současný projev kapely působí jako když sloučíte košaté momenty THULCANDRA a STORTREGN s nakadeřenými prog/tech vibes OBSCURA.
Islandská mláďata se nepokrytě inspirují svými idoly a dělají to skvěle. Jejich modlami jsou ALCEST, SÓLSTAFIR a CELESTE. Na debut jde o zvukově i aranžérsky velmi silný materiál jenž je pro mě slibným příslibem do budoucnosti.